🚢 Loď duchů Baychimo

Moře mě vždycky fascinovalo. Ne ani tak tím, co na něm pluje, ale tím, co dokáže pohltit a už nikdy nevrátit. Když stojíš na pobřeží a díváš se na nekonečný horizont, máš pocit, že tam venku může existovat úplně cokoliv. A občas se opravdu stane něco, co zní spíš jako legenda než skutečný historický záznam. Přesně takový je příběh nákladní lodi Baychimo.

Byl podzim roku 1931 a Baychimo plula ledovými vodami Severního ledového oceánu. Patřila společnosti Hudson's Bay Company a převážela kožešiny i zásoby mezi odlehlými osadami na severu Kanady a Aljašky. Posádka byla zkušená, na arktické podmínky zvyklá, ale toho roku přišla zima nečekaně brzy. Loď sevřel led a bylo jasné, že dál už nepopluje.

Námořníci několik dní čekali, jestli se situace nezlepší. Když se ale počasí začalo prudce zhoršovat, kapitán rozhodl o evakuaci. Většina posádky byla letecky přepravena do bezpečí a na lodi zůstalo jen několik mužů, kteří měli hlídat náklad. Ani ti tam ale dlouho nevydrželi. Jedné noci se přihnala sněhová bouře tak silná, že nebylo vidět ani na několik metrů.

Když se počasí konečně uklidnilo, Baychimo byla pryč.

Všichni předpokládali, že led loď rozdrtil a poslal ji ke dnu. V arktických vodách by to nebylo nic neobvyklého. Jenže o několik dní později přišla zpráva od skupiny lovců tuleňů. Tvrdili, že několik desítek kilometrů od původního místa viděli opuštěnou loď.

Byla to Baychimo.

Posádka se na ni vydala a skutečně ji našla. Stála v ledu téměř nepoškozená. V podpalubí zůstaly osobní věci námořníků, část nákladu i vybavení. Kvůli počasí ale nebylo možné loď zachránit. Vzali jen to nejcennější a znovu ji opustili s tím, že příští rok už z ní pravděpodobně zůstane jen vrak pod hladinou.

Jenže Baychimo měla jiné plány.

Dalších téměř čtyřicet let se znovu a znovu objevovala na různých místech Severního ledového oceánu. Někdy ji zahlédli inuitští lovci, jindy ji spatřily obchodní lodě nebo výzkumné expedice. Vždycky plula sama. Bez posádky. Bez kouře z komína. Bez jediného člověka na palubě.

Jednou se k ní dokonce přiblížila skupina námořníků s úmyslem ji odtáhnout. Než ale stačili připravit lana, přihnala se mlha. Tak hustá, že loď během několika minut zmizela z dohledu. Když se mlha rozestoupila, Baychimo už nikde nebyla.

Podobných svědectví se během let objevily desítky. V roce 1939 ji zahlédla další obchodní loď. V roce 1948 ji fotografovala posádka jiného plavidla. Poslední věrohodné pozorování pochází z roku 1969, kdy byla spatřena zamrzlá mezi ledovými krami u Aljašky.

Od té doby už ji nikdo spolehlivě neviděl.

Možná se nakonec opravdu potopila. Možná ji rozdrtil led nebo ji pohltil některý z arktických zálivů. Jenže nikdo nikdy nenašel vrak. A to je zvláštní. Tak velká loď po sobě obvykle zanechá alespoň nějakou stopu.

Co mě na tom fascinuje nejvíc, není samotná loď. Jsou to lidé, kteří ji během těch let potkali. Představ si, že pluješ ledovým oceánem, kolem tebe není nic než bílé pláně, vítr a ticho. A najednou se z mlhy začne pomalu vynořovat stará nákladní loď. Nehouká. Nikdo nestojí na můstku. Nikdo nemává. Jen se tiše houpe na vlnách, jako by stále čekala na posádku, která se už nikdy nevrátí.

Možná je vysvětlení úplně obyčejné. Proudění ledu, oceánské proudy a neuvěřitelná odolnost její konstrukce. Všechno se dá racionálně vysvětlit.

A přesto...

Když se podobné příběhy opakují desítky let, začneš si klást otázku, jestli některá místa a některé věci nemají zvláštní schopnost odmítat svůj konec.

Možná Baychimo nikdy nebyla lodí duchů.

Možná to byla jen loď, která se nechtěla přestat vracet domů.